Jedna z delších básní o tom, co s člověkem může udělat nevědomost, když se jedná o srdcovou záležitost.

Sedí člověk v temnotě sám
Tváří se jak život by byl dokonán

A proč tak jest?
Je to snad test?

Nebo krutý trest to je?
To jen kapka života ho polije

A život jaký to byl?
Jen nevědomosti se dobil

Nevědomost prý sladká je
Ale co když život proreje?

Nevědomost člověka zevnitř drásá
Cožpak to není ukrutná krása?

Ne, bohužel není
A tak to dělá do setmění

Nitro člověka je rozedrané
Jen a jen rvi dál démone

Protože nevědomost je krutá
A ozvěna kolem ní je dutá

Jako prázdného člověka nitro
Který s nadějí očekává nové jitro

Kdy do temnoty přijde světlo
A naplní ho vědomostí teplo

Uvnitř je obrovský žár
Až spálí pochyby na škvár

Ale noc stále je tmavá
A démon vzteky nadává

Vším se prožírá smutek
Do morku kostí mrcha utek

A on dál a dál
Tam v temnotě stál

Už nemá na nic dalšího sílu
To vyčerpání přiložilo ruce k dílu

Je na pokraji svých sil
Jako by jeho duši někdo bil

Čeká teď na spásné znamení
Prosím, ukonči mé trápení…